1872

Mlýn kupují manželé Anton a Marie Halfarovi prostřednictvím jejich provdané dcery Marie mlynaří ve Lhotě Petr Suchánek, syn kateřinského mlynáře Jana Suchánka. Vražda lhotského mlynáře, aneb pravdivý příběh o zločinu a pokání...

Vražda lhotského mlynáře ... aneb pravdivý příběh o zločinu a pokání

Největším mlýnem vodní síly v našem kraji jest mlýn Havlíčkův ve Lhotě  se svými rozsáhlými pozemky. Mlýn tento držívala stará rodina Hrnčířů až do let  1870, kdy poslední potomek této rodiny František svůj mlýn odprodal jakémusi  Halfarovi, menšímu mlynáři z Tvorkova v pruském Slezsku. Prodavatel Hrnčíř  vymínil si při prodeji dosti značný výměnek, který Halfara velice tížil. V  letech sedmdesátých přišla hodně mokrá a neúrodná léta, asi sedm po sobě. Obilí  nebylo a mlynář nemlel, aniž z pole něco sklidil.

Výměnkář Hrnčíř byl bezohledný člověk a pronásledoval Halfara žalobami,  když tento nemohl jemu v pravý čas a celé kvantum výměnku dodati. Z této  příčiny povstalo mezi oběma veliké protivenství a nenávist. Halfar a jeho  rodina zdála se býti dosti svědomitá a křesťanská. Žena Halfarova byla zvláště  zbožná osoba, ale začátkem toho protivenství zemřela, rovněž brzy nato i jeho  hodná starší dcera. Mlynář zůstal se svým tichým mírným synem Josefem a  poslední dcerou, nepříliš hospodárnou, na svém mlýně už skoro v zoufalství  hospodařili a se svým výměnkářem na život se hněvali. Mlynář Halfar pojal tak  strašnou myšlenku do sebe, že protivníka svého zavraždí.

Výměnkář Hrnčíř rád sobě a často vyšel na procházku, a to nejčastěji k  večeru, když se už hodně setmělo. Halfar, který nevypustil ze srdce myšlenky  Hrnčíře zavraždit, připravil se odhodlaně na tento skutek. Bylo to v adventě v  tmavé noci, když si Halfar vzal připravenou už silnou hůl z tvrdého dříví,  podobající se nějakému kůlu, a za tmavého večera sedl si do údolí pod  železniční trať u samé cesty, kde starý Hrnčíř musel cestou okolo Halfara z  Lazce ke Lhotě jíti. Ve chvíli, kdy Hrnčíř došel k Halfarovi, tento vyskočil a  zasadil svému výměnkáři tím svým klackem silnou ránu do hlavy. Hrnčíř po této  ráně ještě k zemi nepadl, ale odběhl pár kroků na pole, Halfar jej dále  pronásledoval a mlátil klackem až Hrnčíře dobil, nechal jej ležeti a klacek  krvavý zastrčil do skuliny pilíře mlýnské stodoly.

Druhého dne ráno, když šli lidé Lhotští do Lazec na roráty, pozorovali,  že na poli, pár kroků od cesty, leží člověk a nehýbá se, ač na něho bylo  několikrát voláno. Tito lidé poznali, že jest to mrtvola a prohlédli ji.  Zhrozili se však, když poznali, že jest to pán mlynář Hrnčíř.

Zpráva ta se ve chvíli roznesla do okolí a četnictvo dostavilo se ihned  na místo vraždy a též ihned Halfara zatkli a odvedli. Na místo zavražděného  sebralo se hodně lidu a mrtvolu, která přes noc přimrzla, Lhotští lidé odvezli  do jeho výměnku a po prohlídce lékařské byl na hřbitově hrabyňském pochován.

Co se ale stalo s Halfarem? Je to dlouhá historie, ale aspoň krátce to  zde uvedu.

Halfar se k vraždě nepřiznal, ač byly mnohé známky, které dávaly  důkazy, že to mohl jen on spáchati. Zemský soud v Opavě nemohl vraha odsouditi,  protože neměl dostatek důkazů a soud byl podán před slezskou porotu. Halfar  musel tedy celý půl roku ve vězení čekati, až zasedala zemská porota, která po  důkladném jednání pro nedostatek důkazů a tvrdošíjné zapírání Halfarovo vraha  osvobodila. Halfar přišel na svobodu, ale jeho svědomí jej tak hryzlo, že  nepoznával žádné svobody, ale byl skutečným vězněm. Přestal se stýkati s lidmi,  ze žádným slova nepromluvil, ani s domácím. Chodil sám po poli, po loukách, v  dlouhém šedém plášti, s obnaženou hlavou a ponejvíce bosý, ustavičně držel  růženec v rukou a modlil se. Do kostela hrabyňského v neděli chodíval, ale sám  přes lesy, aby lidi nepotkával. V kostele klekával u samých dveří, na žádného  se nepodíval a první k domu zase utíkal. Málo též pojídal, snad jednou denně, a  vypadal jen kost a kůže. Celé okolí dobře vědělo, že mlynář Halfar sám sobě  tresty a vězení předkládá a sebetrýzněním svůj hřích odpykává. Halfar několik  roků takto svůj život trávil, až konečně onemocněl a ulehl. V té době konaly se  svaté misie v Hrabyni. Známý pan farář Böhm věděl všecko, jak se Halfar chová,  a proto vyslal do Lhoty dva misionáře, aby nemocného mlynáře připravili na  cestu do věčnosti.

Skutečně se také podařilo těmto obětavým kněžím, že Halfara přivedli k  tomu, aby se přiznal, že on je vrahem svého výměnkáře Hrnčíře, a žádal kněze,  aby směl vykonati svatou zpověď. Ti povolili, ale s následující podmínkou: že  Halfar musí dříve před více lidmi prohlásiti sám, že on je vrahem svého  výměnkáře Hrnčíře. Nemocný přivolil. Vyvedli jej ze světnice až na dvůr, kde  stálo velké shromáždění občanů. Halfar byl rodem Polák a vyslovil se  následovně, majíce ruce vzhůru rozepjatés namáhavým hlasem a plačtivě zvolal:  „Lidé dobří! Poslouchejte mě teď všichni. Přiznávám se vám, že já jsem zabil  výměnkáře Hrnčíře. Prosím vás všechny proste za mě pána Boha, aby mi to  odpustil a buďte všichni s Bohem…“

 Nemocný  žalostně se rozplakal a lid s ním rovněž. Odvedli nemocného do světnice a kněz  po jeho upřímné zpovědi, udělil jemu kněžské rozhřešení. Halfar přijal svátosti  umírajících s největší pokorou a druhého dne zemřel. Celý kraj měl z toho  radost, že Halfar vyznal veřejně svou vinu, ale největší radost měl hrabyňský  pan farář, že jeho ovečka, o kterou se tak bál, že zahyne, navrátila se k  pastýři věčnému.

Created in ARSYline.cz

Upozornění
Zavřít